Historie města Chebu
11. 3. 2011
Tato první písemná zmínka o Chebu z roku 1061 je zároveň i nejstarším dokladem postupující středověké kolonizace území kolem Chebu. V průběhu 11. století se toto území ležící na pomezí Čech a Říše dostalo do přímé zájmové sféry sousední bavorské Severní marky a lze předpokládat, že Chebsko bylo po jistou dobu začleňování do nově vznikajících politicko-mocenských útvarů ovládáno českou i německou stranou. Po sjednocení Severní marky markrabětem Diepoldem z Vohburgu kolem roku 1100 dochází k rychlé kolonizaci severního pomezí a vytvoření nového správního centra v Chebu.
V roce 1167 získává Chebsko císař Friedrich Barbarossa, který rozpoznává důležitost jeho pohraniční polohy pro záměry své císařské politiky. Za stoleté vlády Štaufů je dokončena kolonizace Chebska a vedle většího počtu hradů a opevněných sídel nacházíme na Chebsku téměř 300 kolonizačních vsí. Rostoucí císařská moc nacházela svůj symbol ve stavbě velkolepých císařských rezidencí, zvaných falce, které neplnily již jen úkoly obranné, ale především měly okázale reprezentovat novou feudální moc. Vlastní počátek výstavby chebské falce není přesně doložen. První návštěva císaře v Chebu v roce 1179 bývá považována za počáteční impuls pro stavbu románské falce. Zmínka z roku 1183, označující hrad za císařský, dokládá, že se v této době falc již budovala. Četné návštěvy císaře a členů jeho rodiny ukazují, že chebský hrad začal plnit funkci důležitého článku v soustavě císařských falcí 12. století.
V listině z roku 1203 je Cheb poprvé zmiňován jako město (civitas). Mezi léta 1203 a 1215 můžeme datovat rozšíření starého tržního městečka a založení vlastního, nového města. Po požáru v roce 1270 byla zahájena nová výstavba, která dotvořila půdorysnou dispozici historického jádra tak, jak se nám v základních rysech zachovalo do dnešní doby.
V roce 1266 obsazuje Cheb vojsko Přemysla Otakary II., který využil svého postavení správce říšských statků a připojuje Chebsko ke svým územím. Přestože Přemyslova vláda na Chebsku trvala pouhých deset let, znamenala počátek úsilí o trvalé ovládnutí tohoto území a zajištění západní hranice českého království. Tato snaha je podepřena i v době vlády Václava II., který byl v držení Chebska v letech 1291 – 1304, a vrcholí získáním Chebska do trvalé zástavy české koruny v roce 1322.
„My, Jan, z Boží milosti král český a polský, hrabě lucemburský, slibujeme, že vám vždy zachováme všechna práva, která vám byla dána římskými císaři a králi.“
(Z listiny Jana Lucemburského z 23. října 1322)
Tato listina se stala základem zvláštního postavení Chebu v rámci zemí Koruny české a upravovala na delší dobu jeho poměr k Čechám. Připojení k českému království se ukázalo jako velmi výhodné pro vlastní město, které začalo mocensky ovládat celou oblast a vytlačovat z rozhodujících míst chebskou ministerialitu. Hospodářskou základnu města tvořily příjmy z obchodního a řemeslného podnikání a jejich zabezpečení a rozvoj byly možné jen pod pevnou panovnickou ochranou.
Po nástupu Karla IV. k moci dochází při celkovém upevnění státoprávních svazků českých zemí i k pevnějšímu zapojení chebské državy jako nezcizitelného území.
Dominantní postavení města Chebu na celém Chebsku počátkem 15. století bylo podloženo hospodářskou i vojenskou mocí. Město patřilo v této době se 7 300 obyvateli mezi největší a nejbohatší města zemí Koruny české, vnitřní město mělo kolem 400, samostatná předměstí před zničením na 200 domů. Chebští vydržovali vlastní vojenskou hotovost složenou z najatých žoldnéřů a doplňovanou cechovními oddíly.
Katolický Cheb se pro ochranu svých pozic stal od počátku aktivním účastníkem protihusitské koalice. Město vysílá svou vojenskou hotovost na různá bojiště po celou dobu husitských válek, účastní se jednotlivých bojů i všech křížových výprav proti husitům. V červnu 1430 se Cheb poprvé dostává do nebezpečné situace, když se husité na cestě z Norimberka do Čech objevili před branami města a vypálili část předměstí. Po delším jednání se Chebští uvolili zaplatit výpalné a husité odtáhli.
Koncem 20. let 15. století dochází k prvním jednáním mezi husity a katolickou stranou. Chebu je v této době přisouzena důležitá role zprostředkovatele. V květnu 1432 se v Chebu setkávají zástupci husitských Čech s poselstvem koncilu, aby dojednali podmínky slyšení husitů v Basileji. Po obtížném jednání byla schválena dohoda o 11 bodech, které zaručovaly husitské straně svobodné slyšení na základě Písma.
V průběhu 2. poloviny 15. století je vytvořena jedna z nejzajímavějších podob Chebu, který se stává městem knížecích sněmů, velkolepých slavností i diplomatických ujednání. K tomu nesporně přispěla stabilizace poměrů v českém království za vlády Jiřího z Poděbrad a růst jeho politické autority, ale i racionální a obdivuhodně loajální postoj Chebských ve vztahu k českému státu a jeho panovníkovi.
Tento vzájemně kladný a výhodný vztah, kdy Jiří získal na západním pomezí spolehlivého partnera a město ochránce, který mu zajišťoval další hospodářskou prosperitu, přetrval celá tři desetiletí Jiříkovy vlády. Jiřík z Poděbrad navštívil jako český král Cheb celkem čtyřikrát a jeho pobyty byly vždy spojené s politickým jednáním a s nimi souvisejícími společenskými událostmi. V souhře těchto okolností, daných vzájemnými vztahy a příhodnou geografickou polohou Chebu, ležícího na hranicích dvou mocenských bloků, vynikla rychle nová, dosud v této míře neuskutečněná role města jako zprostředkovatele smíru a místa pro řešení sporných otázek formou jednání a dohody.
„Město má velké a bohaté sýpky. Má také zbrojnici s různými zbraněmi a děly, válečným nářadím a výzbrojí tak vybavenou, že každý pozorovatel, by chválou stejně jako já nešetřil.“
(Caspar Bruschius: O městě Chebu, 1542)
Renesanční Cheb, popisovaný v kronice z poloviny 16. století jako půvabné město ležící v okouzlujícím údolí, obklopený dvojím, proti řece trojím pásem hradeb, město s mnoha mlýny, 442 domy, 10 kostely a kaplemi, 50 studněmi, 3 hlavními a 3 vedlejšími branami a pověstně nejlepší medovinou vyváženou do mnoha zemí, vyvolával zdání klidného, prosperujícího města.
Selské války a reformační myšlenky ovšem odkrývaly i zde vznikající sociální a náboženské napětí. V nejbližším okolí Chebu se ve 40. letech již plně prosadilo evangelické učení. Zavedení reformace přispělo výrazně i k rozvoji kulturního života města. Cechovní zvyky a slavnosti, z nichž známé mávání praporem se udrželo až do počátku našeho století, pěvecká klání cechmistrů, světská dramata a lidové frašky v podání žáků latinské školy začaly v dosud nevídané míře obohacovat život města. Chebské gymnázium, které přešlo pod dohled protestantské rady, se stává centrem humanistické výchovy a vzdělanosti. Kantorem na této škole byl také autor známých dramat Clemens Stephani. Chebská tiskárna H. Burgera vydává řadu vědeckých děl, která upoutávají pozornost mnoha vzdělanců tehdejší doby, chebský lékař G. Zechendorffer provádí v 70. letech první soudní pitvu a ve Frankfurtu je vydána jeho příručka chirurgie, ve stejné době v Chebu sepisuje J. Avenarius známý hebrejský slovník. Řada chebských měšťanů navštěvovala přední evropské university a nepřekvapuje proto, že dochované kronikářské záznamy P. Engelharta, Ch. Schönstettera a A. Baiera překračují místní význam.
„Kámen by se slitoval nad tím, co vše jsme již vytrpěli a přestáli. Třetina města vyhořela a zůstaly jen trosky... Co měšťané a sedláci nosí na sobě, je jediné, co jim zůstalo. Ve jménu svatých, krvavých pěti ran Kristových prosíme Vaší výsost, uchraňte nás dalších hrůz.“
(Z dopisu Chebanů z 5. prosince 1640 císaři Ferdinandu III.)
Strategicky důležitá poloha Chebu jako vstupní brány do Čech z něj činila během třicetileté války výhodnou operační základnu pro obě bojující strany, a ty se v dobývání města, drancování okolí, vybírání kontribucí a zabírání zásob téměř pravidelně střídaly. V roce 1631 je Cheb dobyt saským vojskem, rok poté jej získává zpět Albrecht z Valdštejna, v roce 1647 město opět obsazují Švédové.
První velké ožebračení města a okolí je spojeno s prvním pobytem vrchního velitele císařských vojsk, jehož jméno mělo na trvalo zůstat ve spojitosti s Chebem. V roce 1625 se poprvé v Chebu objevuje Albrecht z Valdštejna. Město se ještě nestačilo vzpamatovat z napáchaných škod a již na ně dopadla ostrá rekatolizační politika Habsburků.
V únoru 1634 přijíždí Valdštejn do Chebu již po páté a naposledy. Po příjezdu se sice dovídá, že byl sesazen z velitelského místa, ale pořád věří, že se mu podaří získat větší část vojska na svoji stranu a z opevněného Chebu vyjednávat, případně rozhodnout další postup proti císaři ve svůj prospěch. Ve skutečnosti byl již jen psancem vydaným na milost či nemilost svým plukovníkům. A ti již byli rozhodnuti, že Valdštejna odstraní. Na 25. února 1634 byli městským velitelem Gordonem pozváni Valdštejnovi věrní důstojníci Illov, Trčka, Kinský a sekretář Neumann na hrad k hostině a tam nemilosrdně pobiti. Skupina vojáků poté vtrhla do domu na náměstí a rytmistr Deveroux probodl Valdštejna partyzánou.
Valdštejnova smrt situaci města nijak nezměnila. Samotná válka přivedla město na pokraj hospodářského zániku. Třetina domů a všechna předměstí byla zpustošena, řada řemeslníků a obchodníků emigrovala, Cheb byl zničeným, zchátralým městem.
Dvojí obsazení Chebu vždy po krátkých obranných bojích v průběhu třicetileté války ukázalo, že městské opevnění je zastaralé a neúčinné. Strategicky důležitá poloha města na západním pomezí Čech také rozhodla o tom, že v červenci 1652 podepsal Ferdinand III. dekret o přebudování Chebu na vojenskou pevnost. Již koncem 17. století se Cheb oficiálně nazýval pohraniční pevností a celé město bylo sevřeno soustavou dvou barokních příkopů a sedmi velkých bastionů.
„Město Cheb je celé velmi pěkné. Uvnitř nacházíme nádherné domy obývané zdvořilými, přívětivými a počestnými obyvateli. V okolí města pak půvabné a úrodné zahrady a pole, také mnoho rybníků plné ryb.“
(Popis veškerého světa, Amsterodam 1651)
Postupné zlepšení hospodářské situace ve 2. polovině 17. století se odrazilo intenzivnější stavební činností i v celkovém oživení života města. Významným přínosem Chebu k barokní umělecké produkci se staly práce místních uměleckých truhlářů a řezbářů. Plastické barevné intarzie, užívané při výzdobě nábytku jsou dodnes známy pod označením „chebské práce“ a jsou zastoupeny ve sbírkách největších muzeí. Truhláři a řezbáři Adam Eck, Hans Georg Fischer a Karl Haberstumpf jsou autory mnoha kusů šperkovnic, sekretářů a skříněk, které městská rada nechávala zhotovovat jako dary pro významné osobnosti a prominentní návštěvníky Chebu.
Od konce 17. století se začíná Cheb opět hospodářsky a kulturně vzmáhat, ale svého bývalého postavení již nedosáhl. V roce 1721 se naposledy scházejí političtí reprezentanti Chebska, aby schválili pragmatickou sankci, kterou Karel VI. zajišťoval nedělitelnost habsburských zemí. Chebský zemský sněm, který se skládal z představitelů města, šlechty a duchovenstva a byl zástupcem Chebska při jednáních s českým králem jako držitelem zástavního území, tak provedl svůj poslední samostatný státní akt. Již v roce 1723 se město dozvídá, že jako propadlá zástava je Chebsko považováno za součást koruny české a Cheb se stává i formálně svobodným českým královským městem.
„Vždy, můj nejdražší, když se blíží roční doba, kterou radostně a užitečně trávím v Čechách, pociťuji silnou touhu být tam a především přání Vás, velevážený, co nejdříve pozdravit.“
(J. W. Goethe v dopise radovi Grünerovi v roce 1828)
Do doby přelomu 18. a 19. století spadá i důležitá fáze výstavby Františkových Lázní, které patřily až do roku 1851 chebskému magistrátu. Prameny, označované jako chebská kyselka, byly užívány k léčbě již od 16. století a minerální voda se přivážela pacientům, kteří pobývali v Chebu. V roce 1791 je zahájena podle plánu T. Grubera výstavba lázeňské osady. Rychlý růst lázní, zvaných od roku 1807 oficiálně Františkovy, přispívá i k hospodářskému a společenskému rozvoji Chebu. Jejich proslulost přivádí do Chebu významné osobnosti evropské a české kultury a vědy a potlačuje v životě města jinak tak příznačnou provinční pokleslost.
Především pravidelný pobyt J.W. Goetha a jeho přátelství s magistrátním radou J.S. Grünerem vedou k trvalejšímu vztahu básníka k tomuto kraji a jejich společné badatelské zájmy dávají základ hlubšímu studiu historie, národopisu i geologických zvláštností Chebska. Goethe se seznamuje s kronikářem, sběratelem a posledním chebským katem K. Hussem, hudební skladatel J.V. Tomášek zde přednáší Goethovi jeho zhudebnělé básně, v Chebu se Goethe seznamuje se zakladatelem Národního muzea Kašparem Šternberkem.
Vstup města Chebu do 19. století předznamenávají dvě události, které změnily výrazně jeho podobu – požár a zrušení pevnosti. Velký požár v roce 1809 zachvátil celou severní část města a poškodil větší středověké stavby, které již nebyly obnoveny. Kostel na Jánském náměstí, stará synagoga v nedalekém ghettu a karner na Kostelním náměstí zmizely natrvalo z obrysu města. Těžce zasažen byl i farní kostel. Shořelá barokní helmice byla sice nahrazena novou, gotizující střechou se čtyřmi věžičkami, ale severní věž zůstala opět až do roku 1864 opatřena provizorním zastřešením. Silueta nedokončených věží chrámu sv. Mikuláše tak ještě 50 let připomínala zhoubný požár. Obraz rozpadu středověkého města dokresloval i hrad, o který se již nikdo nestaral. Nádvoří bylo zavezeno sutinami z demolovaného opevnění, hradní palác se stal zříceninou.
Zrušení chebské pevnosti a prohlášení Chebu za otevřené město je chápáno jako symbolický vstup do nové, racionální doby, která je zaměřena k hospodářskému pokroku. V tomto období je ovšem často ničeno vše staré, bez ohledu na kulturně historické hodnoty. Během několika desetiletí zmizela většina z více než 50 opevňovacích věží, jsou demolovány městské brány a dochází k necitlivým přestavbám historických budov. Střízlivý typ erárního empiru, který představují nově postavené gymnasium (1829) a kasárna (1839), vtiskl tvář i mnoha fasádám měšťanských domů.
„Nádraží v Chebu tvoří mohutný komplex budov, které jsou samostatnou městskou částí. Věřme, že podnikatelské aktivity brzy zaplní prostor mezi městem a nádražím budovami.“
(Chebská ročenka, 1872)
Podstatný význam pro růst či úpadek jednotlivých míst nabývá napojení na vznikající železniční síť. V roce 1865 dochází k vybudování spojů mezi Chebem a Hofem přes Aš a z Waldsassenu přijíždí první vlak bavorské dráhy. V roce 1871 dochází ke spojení Chebu s Chomutovem a Plzní, trať do Schirndingu je vybudována v roce 1882. Hospodářský význam a velikost chebského nádraží jsou patrny i z několika údajů ze 70. let 19. století. Nádraží mělo 11 hlavních kolejí, 131 výhybek, 5 točen a dvě posunovací plochy. Denně vyjíždělo či přijíždělo kolem 100 nákladních a osobních vlaků a ročně bylo přepraveno téměř milion cestujících. Cheb se stal železničním uzlem, přes který směřuje veškerý zahraniční obchod po trati Berlín-Cheb-Mnichov a město upevňuje i po ekonomické stránce svou funkci přirozeného centra oblasti.
Otevřením nádraží v roce 1865 získalo město, sevřené do této doby stále ještě středověkými hradbami na půdoryse vymezeném v 13. století, novodobou městskou bránu. Čilý stavební ruch začal naplňovat kilometrovou mezeru mezi historickým jádrem a nádražím. Uzavřené náměstí bylo v horní části otevřeno zbouráním dvou domů a vyrovnáním výškových rozdílů mezi příkopem u městské hradby (v dnešní Šlikově ul.) až po vnější opevnění byla vybudována nová Nádražní ulice. Většina zde stojících, roztroušených domků byla zpola zasypána, zbytek demolován a v krátké době zde začaly vyrůstat nové domy.
Na místech bývalých hradebních příkopů a vnějšího opevnění vznikají tři nové, pravidelné okružní ulice (dnes Komenského, Májová a Evropská), podél kterých vytvářejí nové budovy evangelického kostela (1871), centrální školní budovy Rudolfina (1874) a divadla (1874), vytyčují budoucí obraz města 20. století.
Souběžně s proměnou města v 2. polovině 19. století se rozvíjí kultura a společenský život města. Stavbou nového divadla vzniká v Chebu stálá scéna, četné pěvecké a zájmové spolky vyvíjejí aktivní činnost. V roce 1873 je z popudu G. Schmida založeno v Chebu jedno z prvních regionálních muzeí v Čechách, v osobnostech H. Gradla a K. Siegla získává město své první vědecké historiky, v 80. letech zakládá první svobodný spisovatel Chebu A. John literární společnost a kolem později založeného časopisu soustřeďuje veškerou regionální vlastivědnou činnost.
Počátkem 20. století nacházíme v Chebu mimo bohaté obchodní měšťanstvo a soustředěný finanční kapitál i význačnější strojírenské závody (Fischerova strojírna založena v roce 1863, patří k nejvýznamnějším výrobcům zemědělských strojů, v roce 1891 zakládá anglická firma známou továrnu na jízdní a motorová kola Premier, holandská pak v r. 1911 továrnu Eska), výrobny potravinářského průmyslu (akciový pivovar založený 1873 patří produkcí k největším v Čechách) i větší továrny textilní a stavební podniky.
„Nechť Všemohoucí poskytne plnou ochranu tomuto podnikání, učiní z budovy ozdobu města a zachová ji mnohá léta pro blaho a slávu našeho města!“
(Z listiny v základním kameni školní budovy Rudolfina, 1874)
I pouhé krátké sepsání proměn města Chebu v posledních sto letech dokládá především tragiku a absurditu života ve dvacátém století. Je více než smutným zjištěním, že obraz klidného a nerušeného vývoje tohoto města je možné získat pouze z prvního a posledního desetiletí tohoto století.
Rychlý růst města pod blahodárným vedením starosty dr. Gustava Gschiera v letech 1892 - 1912 je tak zpočátku optimistickým obrazem vstupu Chebu do nové doby. Během dvaceti let intenzivní stavební činnosti vzniká nová, moderní podoba města, která stavebně doplnila historické jádro o významné stavby. Ty, pokud přežily následujících 90 let, patří dodnes k charakteristickému obrazu města.
V letech 1891-1892 byla (v roce 1899 a 1901 pak rozšířena) podle plánu městského stavitele J. Thurnera postavena vedle městského parku nová školní budova, kterou vzápětí doplnily nové školy v Karlově ulici (1902-1904) a v Komenského sadech (1909 - 1910). Zde byla zároveň přestavěna v sousedství stojící stará nemocnice pro potřebu lesnické školy, neboť na západním okraji města byl podle plánů městského stavebního rady Paschera dokončen komplex budov nové všeobecné nemocnice. Výstavba nových městských jatek (1894) a elektrárny (1910) na Lodním předměstí, kde vzniká nová průmyslová zóna, podstatné rozšíření vodovodu a kanalizace (1911-1912) a založení nového hřbitova, když původní za Horní bránou byl přeměněn v Městský park - to vše zakládá nezbytnou infrastrukturu pro další rozvoj města.
V letech 1898-1899 staví na rohu Školní a Sládkovy ulice reprezentativní budovu v neorenesančním stylu podle návrhu architekta G. Wiedermanna bohatá Obchodní a živnostenská komora a obdobné výstavní budovy si pořizují chebský záložní spolek ve Valdštejnově ulici (1898-1899) a Eskomptní banka (1899-1900) na rohu Májové a Svobody. Reprezentativně úředním dojmem, kombinujícím barokní formu se secesní dekorativností, měla také působit v letech 1904-1905 postavená soudní a vězeňská budova v Lidické ulici. Mocensky promlouvající architekturou se do obrazu města včleňuje strohá neorenesanční fasáda kasárenských bloků (1890) u Městského sadu a v jiné podobě jsou dokončena v roce 1914 kasárna pod Zlatým vrchem.
V roce 1911 je na rohu Hradební a Obrněné brigády slavnostně otevřena knihovna, která udává úplně jiný akcent nové výstavby. Lehká, elegantní secesní budova, postavená podle návrhu architekta von Loose z Teplic chebským stavitelem F. Krausem, vznikla z nadace zemřelého chebského průmyslníka Dominika Kreuzingera pro kulturní rozvoj města. S knihovnou spojený přednáškový sál pro 300 lidí se skutečně stal vzápětí jedním z nových kulturních center města. V letech 1908, 1909 a 1911 jsou také uspořádány historické Valdštejnské hry, které přivádějí do města tisíce návštěvníků a zakládají novou tradici města v prezentaci vlastní historie.
V tomto vytváření a hledání nové vnější i vnitřní tváře města jsou zároveň dokončeny dvě stavby, které se stávají pro Cheb více než náhodnou, osudovou metaforou příštího století. V květnu 1899 je za velké slávy uveden do provozu moderní most přes Ohři, kterým Cheb symbolizoval otevřenost novému světu. Nedlouho před vypuknutím první světové války je v srpnu 1913 za velké slávy odhalen na uměle vytvořeném pahorku nad městem turnerský pomník jako symbol odhodlaného a zvěčnělého němectví Chebanů.
Dvě exploze roku 1945 dodaly těmto symbolům nový význam. V dubnu 1945 vyhodili chebští Němci ze strachu před přicházející americkou armádou most do vzduchu, v říjnu 1945 odstranili chebští Češi výbuchem tři dvoumetrové, zlověstné německé orly navždy z paměti města. Dvě světové války a jejich důsledky natrvalo poznamenaly město i jeho obyvatele. Dějinná césura roku 1938, řešící chebskou vizi proti Čechám odtržením od českých zemí a vyhnáním českého státu, má pokračování v césuře roku 1945, která řeší chebský problém proti Němcům jejich nuceným vysídlením z Chebu.
Poslední desetiletí tohoto století vytvořilo opět naději klidného a nerušeného vývoje. Když Chebané při velké slavnosti 18. srpna 1874 pokládali základní kámen nové centrální školní budovy Rudolfina, vložili do cínové schránky pergamenovou pamětní listinu se zprávou pro své následovníky. Žádají v ní o ochranu Všemohoucího a přejí této budově, aby se na dlouhá léta stala ozdobou a symbolem vzdělanosti tohoto města. V roce 1999, po 125 letech, byla i tato budova zbořena. Věřme, že to byla poslední destrukce v Chebu nejen v uplynulém absurdním 20. století.
J. Boháč
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den, chtěl bych získat nějaké podrobnosti o historii domu "májová 31" se sochou Atlasa, která jej podpírá (dnes intersport). Stačí rok, kdy byl tento dům popř. socha postavena. Díky sebastian
les.sebastians@centrum.cz
phe
(lucie, 11. 3. 2011 2:31)No co k tomu dodat, pěkné povídání to je díky moc rada jsem si to přečetla
májová 31
(sebastian, 23. 7. 2011 21:14)